Hodnocení podzimní části sezóny mužstev mužů očima trenéra Libora Kocího

O minulém víkendu skončily podzimní boje 8. a 9. ligy mužů okresu Brno-město, ve kterých máme zastoupení. "A" tým v té osmé lize přezimuje na druhém místě tabulky s nepatrným náskokem na několik pronásledovatelů, ale bohužel s velkým desetibodovým odstupem za vedoucím týmem soutěže – "béčkem" Startu Brno. "B" mužstvo obsadilo šesté místo, ale drží se v balíku vyrovnaných týmů od třetího do šestého místa, mezi kterými jsou minimální rozdíly. Na vedoucí celek soutěže – "béčko" Tatranu Kohoutovice – ztrácí propastných 17 bodů. Tolik faktické konstatování, tolik konečný podzimní účet vztažený k cílům vytyčeným před začátkem soutěží, což byl postup obou mužstev o ligu výš. V poločase soutěží lze tedy vzhledem k výše uvedenému téměř s jistotou konstatovat, že se v letošním roce po skončení jarní části soutěží kategorie mužů v Řečkovicích šampaňské bouchat nebude. Co je příčinou tohoto stavu respektive jak dál bych si dovolil popsat níže.

Do klubu jsem přišel letos na přelomu června a července s osobním cílem, kdy ve čtyřletém období chci obě mužstva mužů nebo alespoň to první třikrát posunout o ligu výš tak, abychom dosáhli vrcholu krajských soutěží, tedy 5. ligy. Převzal jsem kádr bez velkých změn včetně zaběhnutých zvyklostí. Času na jakékoliv úpravy před začátkem soutěží bylo minimum. Ještě týden před prvním soutěžním zápasem jsem neměl tu čest osobně se potkat na tréninku se všemi výkonnostně odpovídajícími potencionálními hráči prvního mužstva. Celé letní přípravné období tak bylo z pohledu systematické přípravy jeden velký chaos, kdy na tréninky docházeli vždy jiní hráči a navíc v poměrně nízkém počtu. Přípravné zápasy se odehrály víceméně z povinnosti, aby bylo splněno, ale směrem k hernímu projevu a konsolidaci sestavy kádr nás nepřiblížily ani o krok. Poznatky z přípravného období signalizovaly, že trénovat tento tým nebude vůbec jednoduché. Tým, byť na venek působí jako jedna dobrá parta, je totiž názorově i výkonnostně ve vztahu k fotbalu značně nesourodý. Sestavit z takových hráčů alespoň trochu funkční celek se zvláště v závěru podzimu ukázalo jako téměř nemožné. 

I přes opravdu značně kostrbatou letní přípravu nám první polovina soutěže vyšla nad očekávání dobře. Usadili jsme se pevně na čele tabulky. Každému soupeři jsme nasypali slušný příděl branek. Hráli jsme v klidu a pohodě a kráčeli od vítězství k vítězství. Navíc se nám podařilo doplnit kádr o několik hráčů, což mělo pomoci větší zdravé konkurenci v boji o místa v sestavě. Výsledkově pokulhával pouze rezervní tým, přestože byl pravidelně posilován málo vytíženými hráči "áčka". V klubu a především mezi hráči začal vzhledem k vývoji soutěže panovat až nezdravý optimismus, což zákonitě byla předzvěst tvrdého vystřízlivění. Jak se později ukázalo, počáteční výsledková euforie byla do značné míry dána přívětivějším losem. Jakmile jsme však narazili na kvalitnější soupeře, nastaly problémy a začali jsme ztrácet jeden bod za druhým. Pohoda se z týmu vytratila, a to jak ta psychická, tak i ta herní. I přes snahy některých hráčů tým stmelit se opak stal pravdou. Netáhli jsme jako celek za jeden provaz, každý si hájil svůj přístup, zvyky a názory, což ve výsledku byla cesta od desíti k pěti. Vše vyvrcholilo potupným debaklem v posledním soutěžním kole, kdy si hráči dělali na hřišti už doslova co chtěli.

Budu-li hodnotit podzim z pohledu možnosti splnění cílů vyřčených před sezónou, dosažený výsledek nelze považovat jinak, než jako neúspěch. Budu-li však na celou věc nahlížet na základě informací, které mi těch necelých pět měsíců u mužstva přineslo s výhledem do budoucna, potom lze toto období považovat za velice plodné a důležité. Řečkovický fotbal se roky snaží o návrat do krajských soutěží a právě výsledek uplynulého podzimu odhalil příčinu, kde je zakopaný pes toho, že se letité přání nedaří naplnit. Problém je v hráčském kádru jako takovém. Chápu, že pro většinu hráčů, kteří hrají 7., 8., 9. či 10. ligu je fotbal jakýmsi koníčkem, který prakticky provozují, když se jim zrovna chce nebo když na něho zrovna mají čas. Není to zdroj jejich obživy, naopak, za to, že si mají možnost zahrát na udržovaných hřištích se zázemím musí i nějakou tu korunu pustit. Na prvním místě u nich bývá především práce a samozřejmě rodina, pokud jsou již ve věku zralejších mužů. Nicméně by si ale měli uvědomovat, že jsou aktivními registrovanými hráči v nějakém systému, který vyžaduje jistý rytmus a nepřímo je tak zavazuje k určitým povinnostem s ohledem na kolektiv, jehož jsou součástí. Těžko lze vytrénovat ve funkční celek tým, jehož hráči se byť s omluvou slétávají na tréninky jako holubi do holubníku a společně se setkají pouze když je krmení v podobě soutěžního zápasu. To je bohužel realita současného a patrně i předchozího řečkovického kádru mužů a bohužel i příčina toho, že se letos postup téměř s jistotou opět nepodaří. Navíc, takto fungující tým nemůže být díky obrovským výkonnostním rozdílům jednotlivců, což dokazují právě probíhající vytrvalostní, rychlostní a obratnostní testy hráčů, nikdy sourodý. Na odstranění nedostatků se ale dá pracovat. Pravidelným systematickým tréninkem podpořeným chutí a touhou konkrétního hráče. Má-li tedy společné dílo mít nějaký smysl, je nutné, aby se začal budovat tým z hráčů, kteří si vše výše popsané uvědomí a jejich absence budou spíše jen sporadické než pravidelné. A navíc, hráči musí být schopni snést na svoji osobu kritiku a mít schopnost přizpůsobovat svůj styl potřebám kolektivu, taktice hry a především pokynům trenéra. Potom je možno vidět všechny stanovené cíle v jasnějším světle. 

Závěrem hodnocení podzimní části soutěže, výhledu k části jarní i směrem již do budoucna si dovolím popsat jeden příměr. Jak by asi zněl symfonický orchestr, kdyby houslista na základě pokynů dirigenta hrající druhé housle si o své vůli hrál housle první, kdyby basistovi na nástroji chyběla jedna struna, kdyby bubeník místo malých bubnů bušil do škopků jako smyslů zbavený a kdyby třeba klarinetista místo piána hrál forte, protože nebyl na zkoušce a nepoznačil si tak přání dirigenta. Těleso vydávající takový zvuk by se patrně nedalo poslouchat. Analogicky jak asi může vypadat hra mužstva, kde si hráč mající trenérem jasně určený prostor pohybu pobíhá po hřišti, kde se mu zachce, druhý po dvojím přeběhnutí hřiště díky špatné kondici lapá po dechu, další při sprintérském souboji asociuje v pocitech diváka pohyb hlemýždě a v neposlední řadě dva pět metrů od sebe vzdálení hráči nejsou schopni si přihrávkou vyměnit míč. Takový fotbal hrát jistě nechceme, takovou komedii, ze které by bolely oči našim fanouškům servírovat nehodláme. Proto od zimní přípravy začneme budovat tým, který bude postavený na silných základech a co největším společném jmenovateli všech hráčů, co se přístupu k fotbalu týká. Nikoho ze stávajícího kádru předem neodepisuji, na druhou stranu dveře otevírám všem hráčům z širokého okolí, kteří chtějí pracovat systematicky a poctivě, chtějí mít radost z dobré hry, jsou ochotni tomu něco obětovat a uvědomují si především fakt, že fotbal je kolektivní sport. Takoví hráči budou mít od jara přednost a jedině tým z takových hráčů v mé filozofii může dát záruku na naplnění vytčených cílů.